ÚČASTNÍCI: Zdeněk Mustar ( dále jen Zdeněk M.), Ladislav Šuchma (Láďa nebo Ládin), Marie Bochňáková (Majka), Irena Dortová (Iren), Edita Szubová (Edit), Eliška Romanová (Elis), Dana Mladenová (Dana), Pavel Grabka (Pavel), Zdeněk Žitník (Zdeněk), Věra Žitníková (Věra), Jan Břenková (Jana).

1. den čtvrtek 7.5.2008 – Odjezd vlakem s koly do JABLUNKOVA

Spojení:

Z Opavy východ 08.30 hodin Os 3407

Z Háje ve Slezsku 08.47 hodin

Z Ostravy, Svinova 09.22 hodin

V Českém Těšíně 10.08 hodin –přestup

Z Českého Těšína 10.25 hodin Os 2929

V Jablunkově 10.52 hodin

Pravda, vlakem jsme jeli jen čtyři, ostatní se vezli jedním doprovodným a jedním nákladním autem. Doprovodné vozidlo KIA Majky kočírovala Jana a samozřejmě se s nimi svezl i Láďa. Jana nám pak po celou dobu dělala doprovodné vozidlo a vozila všechny naše bágly a zásoby, za což jí patří dík. Pavel, odmítaje vyjíždět na Bahenec na kole, jel též autem a do Jablunkva vezl i Danu. Ta však s námi ostatními na Bahenec stoupala. Nákladní vozidlo řídil Vláďa Šalman a spolu s ním jely Iren a Edita. Ti všichni jeli na Bahenec na kole též.

Příprava ke startu u nádraží v Jablunkově-Návsí

TRASA: Na kole po /56/ do PÍSKU (3). Dále pak po /6086/ k chatě (hotelu) „Bahenec“. Celkem cca 13 km náročnost III. – IV. SKUTEČNOST 13 km

Naše představy o prudkosti stoupání zpočátku nelhaly. Cesta do Písku byla sice v pohodě, takměř rovinka, ale pak to začalo. Dobrý kilometr a půl prudkého stoupání tak 12 – 14 %. Plni sil jsme tuto úvodní část všichni vyšlapali, nikdo kolo nestrkal. Děvčata cestou potkala, pár svých sester a radostně se s nimi zvěčnila. (Že to jsou sestry není výmysl nás účastných mužů, ale samotné ženské části účastníků kolování.)

Irena Dortová, Majka Bochňáková a Edita Szubová a jejich sestry.

Další část stoupání již nebyla tak prudká a tak jsme měli čas kochat se pohledy a připít si i čertem ( směs rumu a griotky v poměru 2 : 1). Obzvláště chutnal s banánem. Neuplynula ani celá hodinka a už jsme po 7 km stoupání byli s vítězným halekáním nahoře. Jelikož jsme přijeli příliš brzy, museli jsme čekat na pokoje, které ještě pro nás nebyly uklizeny po předchozích hostech. Jedinou výjimkou byli Láďa s Janou, protože měli objednánu pivní lázeň. My ostatní čekali u pivka. Zakrátko byly pokoje připraveny pro všechny, jen „jednolužák“ pro Zdeňnka M. nikoliv. Nakonec se i on dočkal.

V klidu jsme se tedy ubytovali, smyli prach a pot z cesty a šli se podívat, kam budeme stoupat příští den, když budeme pokračovat v našem kolovém putování.

Tudy budeme stoupat druhý den na vrchol Bahence od chaty Bahenec

Všichni jsme na recepci hotelu byli okroužkování zelenými pásky, jež nás opravňovaly k pobytu, večeři, koupání v bazénu a ke snídani. Dana se ještě ptala, zda nás páseček opravňuje ke vstupu tam, kde se dělá to teplo, když si nemohla vzpomenout na saunu. Nikoliv, tam mohli jen ti, co měli páseček oranžový, což byli ti, kteří měli zaplaceno váleni se v pivu.Takové mrhání.

Ze stoupání na vrchol Bahence jsme byli dost zděšení. Jak prudkostí stoupání, tak šotolinovým povrchem „cyklostezky“. Zrovna tam stoupali jinačí borci, než jsme my a ani jim se nepodařilo bez problémů vyjet nahoru. Při záběru zadní kola prokluzovala. „Nu což“, řekli jsme si, „budeme tlačit“. Raději jsme se vrátili do hotelu a šli si zaplavat do bazénu. No zaplavat a do bazénu, cha chá! Jak vidno z obrázku z bazénu se vyklubala větší vana umožňující dvě tři tempa na délku a jedno na šířku. Přesto jsme se tam vyřádili.

Dostali jsme tak ten správný hlad na večeři, která se podávala v restauraci hotelu. Bohužel nás rozdělili ke dvěma stolům a nedovolili je spojit, ačkoliv byly hned vedle sebe. Prý by se museli zeptat na recepci. Nikdo nevíme, proč tak personál restaurace neučinil, když recepce byla deset kroků odtud. Někdy se člověku zdá, že je na obtíž. K večeři se podávala místní specialita.

Řízek rozklepaný přes celý talíř a k tomu malinká hromádka brambor se škvarkama a ještě malinkatější zákusek, či kousek buchty se špetkou šlehačky. Přesto někteří s chutí snědli celý řízek. Dana si ještě kousek schovala na příští den na svačinku. Edita se v něm nimrala, loupala strouhanku a hledala jen maso. Jen naše vegetariánka Elis měla jakousi brokolicu s čímsi a jak se sama vyjádřila: „Bylo to dobré.“ Pak ještě kousek vína k večeři a na pokoje. Malý večírek u Ireny Majky. Vláďa nám dal 5 l čerta, který vzal hned první den téměř za své. Trochu „přikůření“ uléhali jsme do postelí a někteří i usínali.

TRASA: 2. den pátek 8.5.2008 – Na kole od BAHENCE po /6086/ k chatě POD STOŽKEM (5). Odtud po /6088/ do HRÁDKU (7) a dále až po křížení s /6085/. Po této stezce budeme pokračovat do KOŠAŘISEK (5). Jakmile dojedeme na křížení se stezkou /56/ dáme se na ni doprava a přes PODGRŮŇ (8,5) – OLDŘICHOVICE – KOPANICE (6) dojedeme do SMILOVIC (2). Odtud pojedeme dále po /46/ do KOMORNÍ LHOTKY (3) – KAMENITÉHO (4) – RAŠKOVIC (3) a kousek po silnici až k místu ubytování v obci KRÁSNÁ (2). CELKEM cca 45 km, náročnost III.-V. SKUTEČNOST 52 km

Po desáté dopolední vyrážíme na výše uvedenou trasu druhého dne našeho putování. Průzkum z předešlého dne potvrdil naše obavy. Cesta začala tlačením kol.

Tlačíme, tlačíme, asi 1,5 km v domnění, že pak už budeme pouze sjíždět, až do Hrádku, jak bylo plánováno. Chyba lávky! Zpočátku i klesání je neobyčejně prudké s velkými kameny a kalužemi, takže i dolů asi 150 m putujeme po svých. Pak sjezd po lesní cestě se střídavým povrchem. Jednou pevnějším, jindy měkčím v každém případě dost prudkým. Sjíždíme takto pár set metříků, když tu náhle Zdeněk M. zavelí: „Stůjte, mám defekt!“ . Uprostřed lesů, kde téměř nikdo nechodí, natož jezdí na bicyklu, zapíchl se do jeho předního kola obyčejný připínáček. Jak se tam dost, čert ví? Nu což. Je třeba provést opravu. Jelikož se Zdeněk M. řídí heslem: „Kdo je připraven, není překvapen!“, má připravenou náhradní duši. Oprava je zakrátko provedena a můžeme pokračovat dál.

Opět je to jako na houpačce. Chvíli nahoru, pak dolů. Vždy, když už se těšíme, že pojedeme jen a jen dolů, vyvstane před námi další a další stoupáni. Nakonec zdárně, avšak s vyplazenými jazyky, dorazíme k chatě Filipka. Jelikož je sváteční den, je tu plno lidí a tak na občerstvení čekám dost dlouho. Museli jsme však doplnit tekutiny, protože toho dne panovalo téměř letní počasí. Nakonec jsme se dočkali a znovu hurá do sedel. Tentokrát jsme sedlali s chutí, protože jsme věděli, že nás čeká dlouhý sjezd do Hrádku. Na snímku níže vidíte jen jeho nepatrnou a méně prudkou část.

Sešup do Hrádku stál opravdu za to, takže jsme se ani nenadáli a byli jsme dole. Jen šílenci a profesionálové by to pustili bez brzdění, naše brzdy se žhavily. Alespoň jsme se trochu ochladili. Cestou se chceme někde stavit na polévku nebo něco k jídlu, protože se již začal ozývat hlad. Nebrali jsme si sebou moc velké zásoby, jelikož jsme si mysleli, že v kraji je spousta restaurací a hospůdek, ve kterých se budeme moci občerstvit. Skutečně, bylo jich dost, ale většina otevírala až odpoledne. První místo, ve kterém jsme chtěli najít něco k snědku byla Komorní Lhotka. Ani tam však nebyla hospoda, kde bychom se najedli a přitom viděli na kola. Žádná letní zahrada s občerstvením, spíše skomírající restaurační a hotelová zařízení.

Hladoví tedy pokračujeme dále. Žádná procházka „růžovým sadem“. Zase nahoru a dolů, dolů a nahoru. Ve 14 hodin zastavujeme u gutské hospody „U Háby“. Zase zavřeno, otevírají až v 14.30. Pan majitel Hába, vida z okna tak velkou skupinu potencionálních hostů, otevírá okno a nabízí nám občerstvení, přestože ještě nemá vše připraveno k úplnému otevření. Kromě nápojů nabízí chléb se sádlem a se škvarkama, uzenou polévku, utopence. Dáváme si pivo, kofoly, kávu, nabízenou polévku i sádlo. Hned je nám opět dobře na světě.

Po zhruba hodinové přestávce pokračuje dál. Jen stěží opět nutíme nohy k práci. A znovu k práci náročné. Zase, po kolikáté už toho dne, stoupáme. Víme však, že se pomalu blíží konec etapy, takže to jde. Dojíždíme k restauraci chatě „Kamenitý“, kde někteří dávají ledové kafíčko, druzí čepovanou limonádu nebo malé pivko. Sedíme jen krátce a stejně krátce od restaurace stoupáme. Pak již jen dolů do Raškovic. Před Raškovicemi nás na kole čeká Pavel, aby nás, jak říkal, provedl zkratkou k našemu příštímu nocovišti, penziónu „Pod Žurem“ v nedaleké obci Krásná. Ačkoliv se od Raškovic do Krásné a k našemu penziónu jede jen do mírného kopečka, všichni už jedeme na doraz. Mírné stoupání totiž umocňoval nepříjemný protivítr. Konečně jsme po 3 km od Raškovic na místě.

Na počátku naší cesty nás Pavel strašil, že penzión zná, že to je hrozná barabizna IV. cenové skupiny. Naštěstí neměl pravdu. Byl to krásný, před rokem opravený penziónek. Pokoje byly sice malé, ale slušně vybaveny nábytkem, všechny měly vlastní WC a sprchu. Kola jsme si mohli uschovat v uzamykatelném skladu, navíc, kromě nás byl penzión prázdný. Co více jsme si mohli přát. Snad je dobré jídlo.

Po spáchání osobní hygieny, šli jsme se o tom přesvědčit do místní restaurace. Tabule před penziónem totiž nabízela vepřový gulášek. Proč ne? Restaurace byla téměř prázdná. U výčepu dva hosté, v jídelně nějaká rodinka právě večeřela. Všichni jsme si sedli k velikému kulatému stolu a čekali na obsluhu. Zakrátko přišlo mladinké děvče se zajímavým jídelním lístkem. Bylo to sice jen „zafoliovaný“ papír formátu A4, ale názvy jídel byly doplněny zvláštními průpovídkami. Někteří jsme si dali nabízený gulášek, jiní si vybrali halušky, někteří, jako vždy, nejedli nic a spíše loudili, co zbude ostatním. V družné zábavě u pivečka či kofoly jsme se jali čekat na vyhotovení objednané krmě. Vůbec nám proto nevadilo, že nám jej začala nosit číšnice až po cca 90 minutách. Láďa mezi tím vyzvěděl, že číšnice je děvčetem šéfa kuchyně a svými všetečnými otázkami ji přiváděl do rozpaků. Nicméně, gulášek byl dobrý a patrně i to ostatní, neboť všechno objednané jídlo bylo v cuku letu snědeno.

Vše jsme chtěli zapít „šampáněm“ na oslavu absolvované těžké etapy. Se šťastným úsměvem na tváři, že nám může vyhovět, číšnice sdělila, že má „Bohemku“. „Tak nám doneste dvě láhve“, objednáváme. „Jé, ale my máme jen jednu láhev“, odvětila. Uznaje, že jedna láhev o obsahu sedmi „decánků“ je pro jedenáct lidí málo, nabídla nám víno. Bohužel však jen Müler-Thurgau v litrové láhvi. Opět odmítáme, jelikož na pokoji máme dost svého vína a ještě nějaký ten zbyteček čerta. Tudíž zaplatíme a jdeme na největší pronajatý pokoj, abychom v družné zábavě pokračovali v hodnocení druhé etapy. Zdeněk M. masíruje prakticky všem děvčatům chodidla. Prý mu to jde.

V noci některé z nás probudila bouřka. Pršelo ještě ráno. Už jsme pomalu začali uvažovat jak dál, protože v dešti se nám moc jet nechtělo. Svatý Petr se však nad námi slitoval a před desátou dopolední se mraky roztrhaly a svou vlídnou tvář ukázalo sluníčko. Bylo teplo, takže cesty rychle osýchaly. Celý den pak bylo velmi hezky. Mohli jsme vyrazit na další etapu.

TRASA: 3. den sobota 9.5.2008 - Z KRÁSNÉ zpět do RAŠKOVIC a dále po /46/do FRÝDLANTU NAD OSTRAVICÍ (10). Dále pak po /6007/do PSTRUŽÍ (6) k rozcestí s /6008/. Po í pak pojedeme do KUNČIC POD ONDŘEJNÍKEM (12) - KOZLOVIC (4) a dále po /6006/ do PALKOVIC k místu ubytování. CELKEM cca 40 km. SKUTEČNOST 50 km.

Krátká či delší, pozvolná či prudší stoupání, následné krásné sjezdy dolů, střídaly se prakticky po celou etapu. Nádherné výhledy na okolní krajinu. V Malenovicích míjíme bustu Jana Husa, umístěnou na místním hřbitově.

Pak rychle sjedeme do Frýdlantu nad Ostravic, kde zastavujeme v restauraci penzionu „Harcovna u Fucimanů“. Ti co obvykle jedí si dávají dobrou česnekovou polévku. V jídelním lístku nás zaujme nabídka cizrnových měšců plněných sýrem nebo špenátem. Irena objednává a my všichni koštujeme. Je to moc dobré. Zakrátko vyrážíme dál. Cestou stále vidíme vrchol Lysé Hory a dalších beskydských velikánů ( Stolová, Smrk). Projíždíme kolem vyhlášených lázní v Čeladné a pak nádherným dlouhým sešupem klesáme do Kunčic pod Ondřejníkem. Na jejich okraji nás zaujme nabídka jedné místní restaurace, roláda plněná zmrzlinou. Ochutnáváme a je to dobré. Všichni si myslí, že už jsme téměř v cíli etapy, ale Leader Fox (Zdeněk M.) nás přesvědčuje, že nám chybí ještě něco kolem 15 km. Nikomu se už moc nechce, ale všichni musíme pokračovat dál. To ještě nevíme, co nás čeká na závěr. Ale nepředbíhejme.

Nejdříve dojíždíme do Kozlovic. Jedeme se ještě podívat do nedalekého mlýna. Mlýn je součástí areálu, ve kterém se nacházejí bungalovy pro ubytování, restaurace, muzeální sbírky zemědělského nářadí a náčiní a replika staré kovárny. Je to tam hezké. Později jsme si říkali, proč jsme si tam nezajistili ubytování?

Mlýnské kolo hlídá vodník.

Ubytovací bungalovy, či chatky.

Z centra Kozlovic se tam můžete nechat dovést bryčkou. Koník táhnoucí bryčku byl parádník. Měl nádherné copánky.

Učiníme ještě nějaké fotografie a jedeme dál. Hned z Kozlovic „sviňa“ táhlé stoupání do Palkovic-Myslíku. Pak sjíždíme do Pálkovic až k odbočce k našemu příštímu ubytování, horskému hotelu „Palkovické Hůrky“. Od hlavní silnice k hotelu to jsou 3 km. „To dáme“, říkáme si zpočátku, když cesta sice stoupá, ale stoupání není prudké. Ujedeme zhruba kilometr a silnička vedoucí lesem se zvedá a zvedá a ještě zvedá, až se stává strmou a strmější. Postupně odpadáme a vydáváme se na pěší pochod zpestřený tlačením kol. Nejdéle v sedle vydrží naše vrchařka Elis. Nakonec to vzdává i ona. Právě to je ta chvíle, kdy všichni nadávají na Zdeňka M., co to vybral za ubytování, když ve mlýně v Kozlovicích bylo tak krásně a nikde jsme nemuseli šplhat do nebes. Nakonec vystoupáme až na horní mez stoupání a posledních 500 m dojíždíme slavně na kolech. Žízniví, vyčerpaní, ale šťastní.Kolem slyšíme poznámky o starých bláznech, ale nic si z toho neděláme. .

Horský hotel Palkovické Hůrky pamatuje ještě minulé století. Byl totiž postaven někdy kolem roku 1965 a od té doby se v něm moc nezměnilo. Na některých pokojích možná postele, ale ostatní nábytek si uplynulou dobu jistě ještě pamatoval. „Nejkrásnější“byly koupelny u pokojů. Místnůstka s původními, historickými, ne zrovna čistými kachlíky, na jejíž jedné stěně byla instalována sprchovací armatura. Aniž byl od sprchy jakkoli oddělen, byl zde ještě záchod a umyvadlo. Když jsme se sprchovali, umyli jsme rovněž záchod a umyvadlo. Sprchy se dalo použít rovněž jako bidetu. Jak praktické! Jediný, kdo měl sprchu od záchodu oddělenu byl Zdeněk M. „Za odměnu“ však měl lůžko tvrdé jak vězeňský pryčna. Až ráno zjistil, že personál patrně špatně povlékl rozkládací gauč. To měkčí, co mělo být nahoře, bylo dole, a to pevnější, co mělo být dole, bylo nahoře. Ráno vstal celý polámaný, oči nevyspáním oteklé.

Na celém hotelu bylo vidět, že je nejčastěji užíván pro účely škol v přírodě. Velká „školní“ jídelna, malá restaurace s omezeným výběrem a krátkou otevírací dobou. Jíme proto raději na pokojích z vlastních zásob. Později se přesouváme do „kulturky“ na našem patře, kde se odbývá závěrečný večírek. V sousedství je ještě jedna větší místnost s rádiem a diskotékovým osvětlením, takže si děláme diskotéku. Trochu též cvičíme pod dohledem Elis. Postupně po náročné etapě odpadáme, jelikož musíme dost brzy stávat. V devět ráno totiž musíme opustit pokoje, neboť se musí uklidit pro další várku dětí školy v přírodě. Zas konec jednoho nádherného, jarního dne.

TRASA: 4. den neděle 10.5.2008 – Z PALKOVIC po /6006/ do ZELINKOVIC (3). Dále pak po /6003/ do STAŘÍČE A FRÝDKU MÍSTKU (6) – BRUŠPERKA (8). Odtud po /6135/ do STARÉ VSI (2,5) – KOŠATKY (3). Dále pak po /5/ do JISTEBNÍKA a známými cestami do OSTRAVY (12). CELKEM cca 40 km. SKUTEČNOST 45 km.

Probouzíme se do nádherného slunečného dne. Obloha je jako vymetená, zdáli nám opět kyne Lysá Hora. Vstáváme poměrně brzy. Jak již bylo řečeno, musíme vypadnout z pokojů v devět. V osm hodin proto sejdeme do jídelny na snídani, která je v ceně ubytování. Tradice. Párek s hořčicí, chléb, rohlíky, kousek másla a malinká vanička marmelády, sladký čaj ala školní jídelna. Nu což, jíme co nám dali. Hned poté naložíme Janě do doprovodného auta naše objemná zavazadla a zbytky proviantu. Trochu se děsíme prudkého sjezdu do Palkovic. Sedáme na kola a hurá dolů. Tedy, dole jsme byli mnohem rychleji, než nahoře. Pak už to byla jen rovinka až na malinká stoupáníčka v okolí  přehrady Olešná. Pak již Poodřím rychle do Jistebníku. Tam se trochu někteří občerstvujeme rybí polévkou, kofolou a malým pivem a už fičíme dále k domovu. Konečnou zastávku jsme si naplánovali v restauraci „Na Skok“ ve Svinově, kde jsme společné putování ukončili a rozjeli se do svých domovů. Nejdál to měl Zdeněk M., který ještě jel do až do Háje ve Slezsku. Ostatní se rozjeli do všech částí městy Ostravy. Jen Majka a Ládin se odtud už vezli autem .Tak skončilo Jarní kolování 2009.

P.S. Pokud jsem na něco zapomněl, je to tím, že mám krátkou paměť a nedělal jsme si žádné poznámky. Když bude některý z přímých účastníků říkat, že vše bylo jinak, pak nechť napíše svou verzi.

Zdeněk M.