ELBA

19.9.-28.9.2009

ÚČASTNÍCI: Marie Bochňáková, Zdeněk Mustar, Eliška Romanová, Ladislav Šuchma, Edita Szubová, Pavla Červená.

Opět jsme cestovali s cestovní kanceláři Eurocykl Herdegen. Vyjížděli jsme v sobotu 19. září 2009 z obvyklého odjezdového místa, tj., od nádraží v Ostravě -Vítkovicích. Čas odjezdu byl stanoven na 12.30 hodin, nicméně, autobus dorazil již před dvanáctou hodinou. Přivítal nás sám majitel cestovní kanceláře Ing. Herdegen. Vše bylo, jako obvykle, rychle naloženo a mohli jsme vyrazit. Málem jsme nestačili vypít „šampáňo“, se kterým se s námi přišla rozloučit Iren Dortová. Původně měla jet též, ale nakonec dala přednost zimě u protinožců na Novém Zélandu, kde se toho času nachází její dcera Marcela. Ing. Herdegen sice říkal, abychom nespěchali, že máme dost času, ale nechtěli jsme ostatní dlouho zdržovat. Šumivé víno jsme proto dopíjeli už cestou do Olomouce. Počátek cesty byl v pohodě. Z Ostravy nás jelo jen 13, takže jsme se mohli rozložit na ostatní volná sedadla. Řidiči byli stejní, jako když jsme byli v Lago di Garda, jejich jména si však nepamatuji.

Šampíčko před cestou

První zastávka byla v Olomouci, kde k nám, mimo jiné, přistoupily tři odrostlejší ženy. Jedna z nich se krátce po nástupu začala projevovat takovými hloupými řečmi, až jsme začali pochybovat o jejím zdravém rozumu. Navíc měla určeno místo vedle muže středního věku jménem Jiří. Podle svého vyjadřování i podle svého vyjádření jednalo se o takového „správného havířa“ z dolu Paskov“. Měli sice též blbé řeči, ale měly humor. Zpravidla dobře reagoval na kraviny, které pronášela jeho spolusedící, údajně doktorka. Jura pil jedno pivo za druhým a doktorka mu přitom zdatně sekundovala. Časem však jejich hlasité řeči lezly trochu na nervy.

Další zastávky byly v Prostějově, Brně, Praze a nakonec jsme něco kolem dvacáté hodiny dorazili do Plzně. Tu se autobus zcela zaplnil. Delší pauza byla předtím pouze v Praze - Zličíně, kde jsme stačili dát polévku v jednom z okolních supermarketů. V Plzni pohodlí skončilo. Teď už jsme museli sedět každý na svém sedadle. Mysleli jsme, že nám bude promítnuto nějaké video, což bylo u Eurocyklu zvykem. Mýlili jsme se však. Krátce poté, kdy jsme naložili poslední pasažéry p.Herdegen zavelel dobrou noc, řidiči zhasli světla a my měli o půl deváté večer spát. Tedy, některým to nevadilo, zavřeli oči a spali, například Eliška. My ostatní jsme ještě chvíli klábosili, nějaké to vínko vypili a postupně zmlkl celý autobus. Pravda, pisatel těchto řádků nespal vůbec, takže jsme mohl sledovat, že začalo pršet.

S krátkými „čůracími“ zastávkami jsme projeli Německem, Rakouskem a nakonec v neděli 20.9.2009 dorazili do Itálie. Projeli jsme Itálii napříč až do Livorna, kde jsme naložili našeho skutečného průvodce Ivana Vančatu. Toho jsme někteří znali již z Litvy, kde byl výborný. Majitel Herdegen byl s námi, jak se sám vyjádřil, na dovolené, ale hlavně, aby také poznal Elbu. To už bylo nedělní dopoledne.

Pak ještě posledních 60 km do Piombina odkud jsme se měli přeplavit trajektem na ostrov Elba. Bylo nevlídné deštivé počasí. Začali jsme se strachovat, jak vše dopadne, pokud bude pršet celý týden. Na druhou stranu nám déšť pomohl k tomu, že jsme se hned po příjezdu do přístavu mohli nalodit na téměř prázdný trajekt. Samotné Piombino není hezké město. Jsou zde železárny a těžký průmysl, takže jsme měli dojem, že vyplouváme z Třince nebo z Kunčic od Mitala.

Panoráma přístavu v Piombinu

Po hodině plavby kotvíme v hlavním městě Elby, Potroferráiu. Hustě prší, ale je teplo. Opět nastupujeme do našeho autobusu a po 20 minutách jízdy napříč ostrovem parkujeme u hotelu Antarés na jižním pobřeží Elby ve správní  části Capoliveri. Hotel je položen v Golfo Stella ( zátoka Hvězda). Personál hotelu přijel k autobusu elektrickým vozítkem, aby nám naložil kufry a odvezl je k recepci vzdálené po schodech cca 40 m od parkoviště. Byly nám rozděleny pokoje. Majka s Pavlou a Eliška s Editou měly pokoje vedle sebe. Zdeněk a Láďa měli pokoj kousek jinde u samostatné terasy, která byla ihned určena za místo našeho večerního setkávání. Vybavení pokojů bylo celkem strohé. Dvě postele s nočními stolky, vestavěná skříň, psací stůl. Každý pokoj byl vybaven WC, sprchovým koutem, bidetem a umývadlem. U každého pokoje pak byla zastíněná terasa se dvěma židličkami. Terasa děvčat byla otevřená směrem na chodník, takže kdo šel kolem, tak „začumoval“. Láďa se Zdeňkem to měli lepší, protože jejich terasa byla vlastně vnitřní atrium hotelu. Byli tam sami, jen ve vedlejším jednolůžkovém pokoji byl jeden muž. Ten s námi zakrátko navázal kontakt a vypil s námi nejednu sklenku vína. Jmenoval se Jarda Vojáček a byl z Mariánských Lázní. Fajn chlap. Majka s Pavlou svůj pokoj nazvaly pokojem pro služky. Měly nejmenší pokojík snad ze všech, které byly v hotelu. Nikdo jsme neměli výhled na moře. Jak se ukázalo, někteří účastníci byl Herdegenovi blíž, takže měli i lepší pokoje.

Vybalili jsme svá zavazadla, dali sprchu na vzpamatování po 24 hodinové cestě a jali se prohlednout okolí. To už nepršelo a chvílemi vykukovalo i sluníčko. Nejdříve, samozřejmě, moře. K moři bylo „hrozně daleko“. Po schodech celých 60 m od hotelu. Pláž byla vybavena slunečníky a lehátky, z nichž některé jsme měli zdarma k dispozici. Při prvotní prohlídce však pláž, s ohledem na počasí, zela prázdnotou. Napravo od pláže byla skaliska oddělující naší zátoku Stella od zátoky Golfo di Lacona. Nalevo od pláže se rozprostíral takřka prázdný kemp Evropa. Bylo znát, že hlavní sezona již skončila. Jinak v okolí nebylo nic. Slibovaný bazén sice u hotelu byl, avšak nečistý a nečinný. Nám to však nevadilo, jelikož jsme se hodlali koupat toliko v moři. Mimochodem, jedná se o Tyrénské moře, které omývá břehy u hotelu. Později jsme našli i venkovní vířivku, kterou jsme někteří později hojně užívali.

První seznámení s mořem

Počítali jsme s tím, že po létu bude vše na ostrově již spáleno sluncem. Mile nás proto překvapilo, když se vše kolem zelenalo, kvetlo, ale i zrálo. Zejména opuncie. Na procházce v okolí jsme museli ochutnat jejich plody, či co jsou ony sladké oranžové až červené výrůstky. Přestože jsme věděli, že jejich bodlinky jsou velmi nepříjemné, Zdeněk i Láďa se o tom museli přesvědčit osobně. Ještěže děvčata měla dlouhé nehty a poskytla jim pomoc při jejich odstraňování. Po půlhodinové procházce již nebylo kam jít a tak jsme skončili na terase u vínka. Museli jsme čekat do půl osmé večer, neboť to byla pravidelná doba večeře. Zdálo se nám to pozdě, ale průvodce Ivan nám vysvětlil, že v Itálii je to zvykem a přes to „nejede vlak“.

Hodili jsme se „do gala“ a vyrazili do hotelové restaurace, kde byla večeře podávána. Místa u stolů byla předem jmenovitě stanovena. Nás šest a ještě jeden manželský pár z Plzně (Pepa a Jana) jsme seděli u velikého kulatého stolu, každý večer plného několika připravených příborů a sklenic a skleniček. Cestou k němu jsme procházeli kolem bufetu plného zeleniny, kterou jsme mohli konzumovat bez omezení. Zpravidla jsme proto večeři zahajovali miskou (nebo několika) zeleniny. Nejvíce šla na odbyt červená řepa, fazolové lusky, různé listové saláty, atd. K ochucení bylo připraveno několik zálivek, „balzamikový“ ocet, olivový olej, normální ocet a já nevím, co ještě.

Každá večeře se pak skládala z několika chodů. Nejdříve (tedy po zelenině) to byl malý předkrm. Pak jsme si mohli vybrat mezi hustou polévkou nebo těstovinami v nejrůznější úpravě. Následoval hlavní chod a vše završoval moučník. Převažovaly dary moře, ale též jsme se dočkali smaženého řízku a dokonce „mrtvé kury“. (Ukázky jídelníčků jsou přiloženy.) Porce na obrovských talířích nebyly veliké, spíš s ohledem na naše domácí zvyklosti, nicotné. Měli jsme proto obavu, že budeme hladovět. Opak byl pravdou. Moučník většina již jen „roznimrala“, neboť žaludek už odmítal přijímat cokoliv další. Jen Eliška měla trochu problém s vegetariánskou stravou. Kuchaři se nemohli pořád strefit do její chutě. Myslím však, že ani ona netrpěla hladem, protože zeleniny měla habaděj.

Na první večeři jsme si poručili i „lahvinku“ vína. Když jsme však zjistili, že stojí 16 Euro, na další kousky nás přešla chuť. Později jsme proto pili jen bublinkovou vodu z Napoleonova pramene a víno až na terase. Nejdříve dovezené moravské, a když došly zásoby, i místní elbské, zakoupené v zdejších marketech. Obojí sa dalo pít. První večer jsme neseděli dlouho, protože jsme museli dospat to, co jsme zanedbali cestou.

V pondělí 21.9.2009 poprvé usedneme do sedel svých bicyklů, abychom projeli část Elby zvanou „Železné hory“ (neplést s českým pohořím). Do sedel kol jsme neusedli hned. Nejdřív jsme se usadili na svá sedadla v autobuse, který nás zavezl do místa startu první etapy, obce Rio nell´Elba. Obec tato nachází se v nadmořské výšce pouhých 178 m, avšak při pohledu zdola, či při pohledu z obce k moři, zdá se, že nadmořská výška je nejméně 2000 m. Rovněž autobus s přívěsem měl co dělat, aby se do obce vyšplhal nesčetnými, úzkými serpentinami, zvláště když se v některých zatáčkách musel míjet s protijedoucími vozidly. Rio nell´Elba se jako vejce vejci podobá všem ostatním městečkům. Úzké uličky, kde sotva projede auto, nebo uličky tvořené schody, kde auto neprojede vůbec. Domy jsou na sebe nalepeny jeden vedle druhého a všechny společně se krčí na svahu. Všemu dominuje nějaký kostel zasvěcený nejrůznějším svatým. V daném případě to byl Padre Eterno na okraji městečka.

Jsou nám vyložena kola z přívěsu a chystáme se vyrazit. Ouha! Kolo Zdeňka doznalo cestou úhony. Byla mu částečně ulomena brzdová páka. Naštěstí stále šlo brzdit. Pán Herdegen přislíbil odškodnění. Po asfaltové silnici s nádhernými výhledy dolů na pobřeží vyrážíme. Kousíček sjíždíme, abychom už zakrátko funěli do prvního kopečka. Po jeho překonání opět sjíždíme a zase stoupáme. Tento profil měly později všechny další etapy. Nahoru, dolů, nahoru dolů. Musíme dávat pozor na auta, protože na Elbě nejsou cyklistické stezky, ale jezdí se po silnicích. Provoz je střídavý. Někde nepotkáte téměř auto, jindy se mezi auty proplétáte. Nejvíce aut bylo na pobřežních komunikacích, méně již ve vnitrozemí.

Jedeme a kocháme se nádhernými přírodními scenériemi. Na jedné straně kopce a hory, porostlé zelenou macchii, na druhé straně modré až blankytné moře s perlami plachetnic a jachet, jež jej brázdí. Prvou zastávku máme v přímořském městečku Cavo. Malé sympatické městečko ležící na nejvýchodnějším výběžku ostrova se vyznačuje  krásnými oblázkovými plážemi. Nevýhodou a zároveň výhodou tohoto letoviska je jeho umístění stranou od ostatní části ostrova. Není tu co prohlížet, jen pár obchůdku, nějaká ta pizzerie či zmrzlinárna. Dáváme proto vlastní paštikový oběd a po silnici podél pobřeží míříme k dalšímu městečku zvanému Rio Marina. Cestou míjíme pláže a plážičky ukryté pod námi v bujném podrostu.

Rio Marina je o trochu větší, přímořské městečko, avšak svou architekturou se neliší od jiných elbských měst. Je tu více kavárniček, více obchůdků s nejrůznějšími cetkami, ale též s největším elbským artiklem, drahými kameny a výrobky z nich. Z Rio Mariny opět stoupáme zpět do obce Rio nell´Elba. Po „svinském“ stoupáni dojíždíme na kruhový objezd na okraji obce a pak klesáme a stoupáme a klesáme a stoupáme, až klesneme do dalšího přímořského městečka Porto Azzuro. Nebudu se zabývat jeho popisem, protože bych se musel opakovat. Jedinou jeho zajímavosti je pevnost Forte S.Giacomo, která se vypíná nad městem. Nelze ji však navštívit, jen se k ní přiblížit. Je v ní totiž funkční italské vězení. Po krátké prohlídce uliček a porci zmrzliny spěcháme do hotelu, neboť si hodláme ještě užít moře. Je totiž krásný slunečný den, jako stvořený ke koupání a opalování.

Strážní věž v Rio Marině

Zbytek dne tedy trávíme na lehátkách na pláži, případně ve vířivce v hotelovém parku. Poté se oblékáme do večerního a vyrážíme na večeři. Zaříkáváme se, že se nebudeme tolik nacpávat před večeří zeleninou, ale z večeře opět odcházíme s plnými „soudky“. Pak již následuje obvyklé večerní posezení na terase u vínka. Postupně odpadáme a nakonec se ukládáme ke spánku všichni. Vždyť zítra je také den.

Je úterý 22.9.2009, obloha jako vymetená, slunce svými paprsky rozehřívá vzduch. Stejně jako předchozí den, tak i další dny, snídaně je o půl osmé ráno. Připravené švédské stoly jsou dennodenně stejné. Bílý chleba nebo tmavý balený, šunka, sýr. Jogurt bílý a slazený, kompotované a čerstvé ovoce, nějaký ten džem, máslo, med. Tedy, už jsme zažili bohatší a pestřejší snídaně, ale k nasycení to stačilo. Některým i ke svačině, ačkoliv na začátku byli průvodcem požádání, aby ze snídaně nic nevynášeli a nedělali si zásoby. Co naplat, lidé jsou různí. „Přej a bude ti přáno“.

Toho dne máme projet západní pobřeží Elby. V pravidelném odjezdovém čase v půl desáté odjíždíme autobusem na start druhé etapy. Opět stoupáme v mnoha serpentinách až na parkoviště u lanovky na nejvyšší horu Elby, Monte Capanne, mezi obcemi Maciana a Poggio. Ten den ještě nejvyšší vrchol nepokoříme. Od parkoviště vystoupáme do samotné obce Marciana. Po krátké prohlídce (úzké uličky, kostel atd.) se pokocháme pohledem dolů k moři a jedeme dále. Profilem nahoru a dolu, jak jsem již psal, míjíme menší osady, jako Zanca, Patresi, Chiessi, létoviska Pomonte a Seccheto, až nakonec zastavujeme v městečku Marina di Campo, kde čeká autobus, aby nás odvezl zpět do hotelu. Marina di Campo se vyznačuje  dlouhou písečnou pláží obklopenou svěžími zelenými kopci a půvabným historickým centrem s úzkými uličkami plnými kavárniček, restaurací a obchůdků. Marina di Campo nabízí svým hostům vše, co si o dovolené lze jen přát - přes den slunění a koupání, navečer rušný společenský život, promenády a zábavu. Tedy v sezóně. Proto není divu, že se jedná o lokalitu, vyhledávanou zahraniční klientelou a známými osobnostmi.

Můžeme se rozhodnout, zda se vrátíme autobusem nebo pojedeme dále na kole. V cestě na kole však stálo pekelné, zhruba 4 km stoupání s převýšením více, než 300 m na tomto krátkém úseku, za značné teploty a s pálícím sluncem v zádech. Padá rozhodnutí. Pavla, Majka, Edita a Láďa jdou na pláž a k hotelu pak pojedou autobusem. Na cestu na kole se vydávají jen Eliška a Zdeněk. Eliška zasedne svým typickým posedem na kolo a vyletí na vrchol stoupání jako nic. Zdeněk se lopotí na nejlehčí převod, funí a mnohdy musí i zastavit, aby nabral dech před další cestou. Nicméně, i on po zhruba tří čtvrtě hodině dorazí na vrchol stoupání. Odměnou pak byl nádherný sjezd do městečka Lacona, ve kterém měl tentokrát navrch Zdeněk.

Cestou dokonce předjel motocykl se dvěma děvčaty. Na okraji Lacony si Eliška dává své odpolední „kapučíno“, ačkoliv se obvykle pije ráno. Zdeněk dá jedno pivo a oba pak pokračují k hotelu Antares. Zbytek naší sestavy přijel až později. Byla to náročná vrchařská etapa. Tedy, jak pro koho. Dále už jen obvyklý rituál, večeře, posezení, spánek.

Ve středu 23.9.2009 se opět probouzíme do „azura“. Toho dne nám Ivan Vančata naplánoval etapu, kterou nazval „Napoleonská“. Autobus nás odvezl k letní rezidenci Napoleona vile San Martino ve stejnojmenné úžlabině nedaleko hlavního města Portoferraio.

Letní sídlo Napoleona

Samotná vila je tuctový dvoupatrový dům. V roce 1851 byl k vile přistavěn palác Demidoff. Postavil jej Napoleonův ruský synovec. Za pohled do rozlehlého sloupového sálu stojí jedině socha Napoleonovy sestry Paoliny Bonaparte od Canovy, představující bujnou krásnou nymfu Galatheu. My jsme dovnitř nešli.

Od vily odjíždíme již na kolech do Portoferraia. Měli jsme sice sjet ještě na poloostrov Enfola, avšak odbočku jsme jaksi minuli. Portoferraio je rušné malé městečko, nad nímž se tyčí stavby dvou pevností, a to Forte Stella a Forte Falcone. Zatímco prvně jmenovaná je volně přístupná, druhá je stále využívaná vojensky a tudíž pro veřejnost uzavřena. Nedaleko od pevnosti Stella se nachází hlavní Napoleonova rezidence Villa dei Mulini (Mlýnský dům). Opět žádné honosné sídlo, ale obyčejný měšťanský dům, jichž je ve městě řada. Od vily je nádherný výhled na malou a překrásnou pláž Spaggia le Viste. Uličky jsou velmi úzké. Některými lze projet auty, jiné jsou pouze pro pěší. Od starého přístavu Darsena se do staré části města vchází bránou Porta Mare. V uličkách je řada krámků, pizzerie, kavárničky a je tam i poměrný klid. V ostatních částech města však panuje čilý ruch. Zejména malé motocykly a skůtry jdou přímo na nervy. Rychle proto obědváme své játrové paštiky a prcháme pryč z města s cílem ponořit se do klidu naší hotelové pláže.

Porta mare v Portoferraiu

Dalším z hrůzných stoupání se šplháme na Monte Moncione 278 m. Jsou to sice jen asi 3 km, ale převýšení na této vzdálenosti je oněch 278 m. Naštěstí je značná část cesty zastíněná, takže nás tolik nesužuje pálící slunce. Před vrcholem stoupání musíme chvíli čekat, až se vyřeší smrtelná dopravní nehoda na naší trase. Zastavuje u nás jakýsi Švýcar a nabízí, že nás zavede k pramenu pitné vody. Nabídku využívají jen Pavla, Edita a Eliška. My ostatní čekáme, až bude cesta opět zprovozněna. Není nám zrovna dobře, když kolem nás sjíždí pohřební auto a na valníku naložený obytný vůz. Obětí má být údajně devatenáctiletý cyklista, ale spíše je jednalo o motocyklistu. Dříve, či později na vrchol dorazíme všichni. Pak již jen krátký sjezd do Lacony a obvyklou cestou k hotelu a „šupky, hupky“ do moře. Dál už vše podle zaběhlého každodenního rituálu. Večeře, posezení, spánek.

Na čtvrtek 24.9.2009 nám Eurocykl připravil etapu přímo od hotelu, nebo bylo možné využít tento den jako odpočinkový. My se rozhodli, že na připravenou trasu nepojedeme. Nechtělo se nám zas šlapat do „krpálů“, zvláště, když byl opět krásný letní den. Nechtěli jsme však lenošit zcela. Vypravili jsme se proto do Porto Azzura s tím, že si městečko blíže prohlédneme, nakoupíme nějaké ty suvenýry či dárky a konečně …dáme rovněž pravou italskou pizzu. Přesto jsme vyšplhali i k vězení v pevnosti Forte S.Giacomo a rovněž ke kostelíku Madona di Monserrato. Jak jsme zamýšleli, tak se i stalo. Obchůdky, kávička, pivko a nakonec pizza. Tedy jen čtyři z nás: Majka, Pavla, Zdeněk a Láďa. Edit a Eliška se opět živily vlastními zásobami. Nakonec neměly čeho litovat. Mnohé české „picerky“ nabízejí daleko lepší výrobky a mnohdy za menší cenu, než na Elbě. Navíc nám automaticky započítali 1,5 Eura za „kuvér“, který jsme ani nedostali. Byli jsme velmi zklamaní. Usedáme na kola a vracíme se zpět k našemu hotelu a na pláž, kde trávíme téměř celé odpoledne, až skoro do večeře. „Dolce far niente“ (sladké nic nedělání).

Kostel Madona di Monserato

Pomalu se nám to končí. Je pátek 25.9.2009. Počasí beze změny, slunečno, mírný větřík, teplo. V obvyklém čase po snídani odjíždíme autobusem opět na parkoviště u lanovky na Monte Capane. Tentokrát hodláme jejich služeb využít. Někteří mají obavy, protože lanovka je trochu zvláštní. Na místo obvyklých sedaček, či kabinek, tato lanovka převáží lidi na vrchol v železných koších pro dva cestující. Ti se musejí postavit na značky a jeden po druhém naskočit do jedoucího koše. Obsluha za vámi zavře dvířka a už stoupáte k vrcholu Monte Capanne 1018 m.n.m. Samozřejmě, na výstupní stanici zas musíte postupně z koše otevřenými dvířky vyskočit. Docela výkon zvláště pro ty, kteří mají na lanovkách strach.

Košová lanovka na Monte Capanne

Pomalu stoupáme a pod námi se otevírá pohled na všechny světové strany. Na vrcholu se můžeme přesvědčit, že Elba je skutečně ostrov. Kam oko pohlédne samé moře. Vidět jsou však i okolní ostrovy Pianosa, Capraia. Dohlédnout lze i na italskou pevninu a údajně měla být vidět i Kosika. Nad mořem však byl opar, takže viditelnost nebyla ideální. Nahoře pořádně foukalo, ale zima nebyla. Kocháme se pohledy, nezbytné fotografování a znovu do košů a dolů. Na vrchol se dá jít i pěšmo, je to však náročná celodenní tura. Na to my cyklisté už nejsme.

Na parkovišti sedláme své oře a klesáme do obce Poggio. Cestou se zastavujeme u vyhlášeného Napoleonova pramene vody. Místní, kteří tu čepují mnohé demižóny a barely nám dávají přednost. Pramen není příliš vydatný, je jen plněn zákon, který přikazuje, že část minerální vody, která je komerčně zpracovávaná a prodávaná, musí být veřejně přístupná. To údajně platí v celé Itálii. Zakrátko dostoupáme do Poggia.

Rovněž tato horská vesnice je terasovitě vtisknutá do hustě zalesněného svahu. Dominantní je tu opět kostel, tady zasvěcený San Nocolovi z 8. století, který sloužil i k obraně městečka. Začínáme stoupat. Vrchol stoupání leží až ve výšce 630 m na Monte Perone. Provoz vozidel tu není velký, navíc trasa vede převážně lesem, takže nás tolik nesužuje pálící slunce. Jako poslední dojíždí na vrchol Zdeněk, chrchlající a kašlající. (No, jó, ex-kuřák a ještě obézní!) Dáváme paštiky a slané tyčinky. Dále nás čeká prudký sjezd plný serpentin. Ve sjezdu je naopak Zdeněk dobrý. Nemůžeme to však moc pouštět, jelikož i tako úzká silnice je, sice zřídka, ale přeci jenom, používána i auty. Zkrátka, pořád musíme být ve střehu, držet se své strany silnice a brzdit. Cestou mineme zříceninu kostela San Francesco.

Po asi 10 km sešupu dojíždíme v obci Procchio na pobřežní komunikaci. Dáváme se doleva směrem na Marciana Marina. Cestou nás ukazatel upozorňuje na Paolin ostrov nebo spíše ostrůvek. Ze silnice musíme sestoupit po schodech k moři, abychom asi 50 m od pobřeží uviděli ničím zvláštní skálu řídce porostlou macchii. Ostrůvek proslul jen tím, že se na něm, údajně, opalovala nahá Napoleonova sestra Paolina. V té době však nebudila obdiv svým krásným tělem, ale pohoršení místních lidí. Po prohlídce pokračujeme dále do cíle, kterým je Marciana Marina. Odtud už jedeme k hotelu autobusem.

Paolinin ostrov

Nejdříve si však prohlédneme městečko. Začínám přístavem, kterému vévodí saracénská věž a ve kterém kotví i malá rybářská flotila. Jinak se neliší od všech ostatních přímořských městeček na Elbě. Máme smůlu, že jsme ve městě v době siesty. Mnohé obchody jsou tak zhruba do 16. Hodiny uzavřeny. Dáváme si proto kávičku a zmrzlinu a bloumáme podél přístavu sem a tam. Nuda. Konečně se přiblížila hodina odjezdu. K hotelu přijíždíme již v podvečer, takže si už, až na výjimky, neužíváme moře a pláže. Po večeři se jdeme poprvé projít k večernímu moři. Nezklamalo nás. Úžasná atmosféra. Klidné moře, zrcadlí se v něm dorůstající měsíc, poblikávají světla loděk kotvících nedaleko. Všude klid, vzduch voní mořem a zelení, která nás všude obklopuje. Avšak celý večer se nedá koukat na moře. Museli jsme si odpít i svou denní dávku vínka. Vracíme se proto na terasu a klábosíme. Asi o hodinu překračujeme dobu nočního klidu, který začíná o 23 hodině. Nikoho však nerušíme, protože nás je méně a méně, až se ke spánku ukládáme všichni.

Přístav v Marciana Marině

Posledním dnem na kolech je sobota 26.9.2009. V plánu je etapa po výběžku poloostrova Calamita. Autobus nás vyveze do městečka Capoliveri. Městečko bylo již za dob Římanů nazýváno "místo svobody". Bezesporu patří k nepůvabnějším městečkům ostrova Elby. Nejdříve jdeme do marketu nakoupit poslední zásoby a po jejich uložení do autobusu vyrážíme, kam jinam, vzhůru. Zakrátko dojíždíme na křižovatku. Odtud začíná silnice - hnědá šipka Miniere di Calamita, zpočátku asfaltová, později prašná. Vede takřka po vrstevnici k bývalým rudným dolům, které by měly být rájem mineralogů. Ovšem lokalita je zarostlá macchií a bez nářadí něco nalézt asi nebude nic lehkého, navíc je zde zákaz hledání minerálů. Cestou se nám otevírají nádherné výhledy, vidíme i na daleký ostrov Montechristo. Všichni tuto etapu hodnotíme jako nejkrásnější na Elbě.

Naše cesta po Calamitě

Silnice vede k rekreačnímu středisku Fattoria delle Ripalte. Odtud by se mělo dát dostat na pobřeží racků Costa dei Gabbiani. Odbočující silnice je ale označená jako soukromá a pod závorou. Dále proto pokračujeme kolem hotelu Ripalte, odkud se otevírá výhled na přístav Porto Azzuro. Podle mapky, kterou máme k dispozici, odbočujeme na kamenitou cestu vedoucí k moři. Sjíždíme po ní dolů. Někteří se obávají pádů a proto jedou pomalinku, jiní si sjezd vychutnávají. Od moře opět vzhůru zpět do centra Capoliveri. Slunce praží, voda dochází, nastupuje hlad. Není kde zastavit a posvačit. Konečně, uprostřed stoupání zastavujeme u vjezdu k jedné vilce, kde je stín a zídka, na kterou můžeme rozložit náš obvyklý bufet. Postupně tu zastavují i někteří další souputníci. Posvačíme a stoupáme (tak 18%) dál. Nakonec dosahujeme zlomu stoupání, ze kterého sjíždíme zpět k našemu hotelu.

Jedeme jen kousek a už zastavujeme u hezkého denního baru, kde si podle libosti dáváme pivo nebo kávu. Zkratkou, kterou nám ukázal Ivan, se pak řítíme dolů k hlavní silnici a zakrátko brzdíme na našem hotelovém parkovišti. Jelikož je ještě dost času do večeře, rychle spěcháme na pláž, abychom si již naposled vychutnali koupel v moři a slunění na prohřáté pláži. Bavíme se tím, jak všichni smlouvají s procházejícími prodavači obrovských barevných osušek. Prodávající jsou však neoblomní a na nabízené ceny nechtějí přistoupit. Nu což, nic nekupujeme.

Poslední večeře. Personál hotelu nás na závěr večeře překvapuje obrovským dortem s nápisem „Nashledanou Eurocykl“. My ještě v předvečer přejeme k narozeninám Elišce a naší plzeňské přísedící Janě, které mají narozeniny ve stejný den 28.10. Pak už jen závěrečné posezení. Nejdříve v pokoji u „plzeňáků“, kam nás pozvali a kde nás pohostili vínem a slivovicí. Posléze na naší terase. Nechce se nám ani moc mluvit, když pomyslíme na to, že se ráno musíme sbalit a odjet z tohoto krásného ostrova zpět domů. Co naplat, všechno jednou končí.

Nedělní ráno 27.9.2009 je opět krásné, slunné. Nám už to však není nic platné. Po snídani musíme do 10. hodiny opustit pokoje. Balíme. Kufry nakládáme do autobusu. Kola už jsou naložena předchozí den. Poslední focení a jedeme do Portoferraia, kde se nalodíme na trajekt a přeplouváme na pevninu do Piombina. Tentokrát je trajekt dost zaplněn, ale místa je stále dost. Po hodině plavby nastupujeme zpět do autobusu a vyrážíme na cestu zpět v opačném pořadí měst, než jsme přijeli. Pomalu se stmívá a my se snažíme najít si na sedadlech nějakou vhodnou polohu, abychom přečkali dlouhý 24 hodinový noční přesun. Vždy po pár hodinách jízdy zastavujeme, abychom vyprázdnili měchýře a natáhli si nohy. Zdá se nám, že cesta domů ubíhá rychleji. Některým, pravda, uběhne dobře, jelikož celou cestu spí. Nespavci se však trápí. Postupně, jak vystupují plzeňáci a pražáci, děláme si na sedadlech opět pohodlí.

Naše šestka u hotelu Antares

(Zleva:Edita Szubová, Majka Bochňáková, Eliška Romanová, Zdeněk Mustar, Pavla Červená a Láďa Šuchma.)

V pondělí 28.9.2009 nad ránem Eliška otevírá na počest svých narozenin šampáňo. Připijeme na její zdraví. Jelikož silnice jsou vcelku volné, všude přijíždíme o téměř dvě hodiny dřív. V Ostravě tak jsme už po půl jedenácté dopoledne. Vystupujeme a čekáme až nám Herdegen vyloží kola. Zdeňkovi přitom vsune do ruky 500,--Kč, jako odškodnění za zlomenou brzdovou páku. Loučíme se a postupně odjíždíme do svých bydlišť. Tak zase někdy příště. Kam to bude? To se ještě uvidí.

Bojujíce se svou pamětí, zapsal Zdeněk